Kdysi dávno, za hluboké totality, v časech kdy takřka každé dítě školou povinné muselo být členem Pionýrské Organizace Socialistického Svazu Mládeže a účastnit se nudných schůzek a výletů, vedených mnohdy učiteli, či vojáky základní služby toužícími po chvilce volna stráveného kdekoli s vyjímkou kasáren, vyskytovaly se v českých luzích vzácné úkazy v podobě nadšenců chtějících zpříjemnit šeď všedních dnů nejen sobě, ale třeba i bandě dětí, které měly zájem o trochu jiný způsob trávení svého volného času.
Jeden takový se objevil na podzim roku 1984 v naší třídě 4. A. Jmenoval se Marek, bylo mu tenkrát sedmnáct a přišel nám nabídnout členství v turistickém oddíle, který právě zakládal. I po těch letech si vzpomínám, že nám ukazoval tajné písmo, které se naučíme číst a psát, mluvil o výletech, stanování, táborových ohních a vůbec věcech, co na nás kluky tenkrát moc dobře zabraly.
Hned na první schůzce se nás sešlo asi deset. A kromě různých her nás čekala jedna pecka – objevení lebky upevněné na stromě a obklopené bílími pery. Pod lebkou byl vzkaz psaný právě tím tajným písmem. Bylo to poselství šamana pravěkého kmene Medvědů, který po nás žádal plnění jistých úkolů…. Tajemnou lebku jsme pak během následujících dvou let „navštívili“ ještě mnohokrát – většinou po tmě osvětlenou jen svíčkami a obklopenou tajuplnými zvuky. Chodili jsme si pro nové úkoly, hlásili splnění těch starých a ještě jsme tuto zvláštní modlu upláceli oddílovými penězi a získávali od ní medvědí zuby a různé starobyle vyhlížející glejty. A mezitím jsme na schůzkách hráli spoustu nových her, jezdili na výlety do přírody, spali v tělocvičnách i pod stany, vařili si jídlo na námi rozdělaných ohních a zpívali s kytarou písničky o nichž jsme většinou ani netušili, že mnohé z nich jsou zakázané. A k tomu jsme se navíc učili se orientovat v mapách, vázat uzly, fixovat fixlované zlomeniny, střílet ze vzduchovky nebo po sobě dokonale zahladit ohniště. Ale hlavně jsme vždycky hráli spoustu her.
Po dvou letech jsme splnili (tedy jak kdo…) vše, co po nás tajemná lebka žádala. Éra kmene Medvědů tak pominula. Začala nová celoroční hra a my jsme s jejím začátkem hledali pro oddíl nové jméno, které by mu vydrželo již napořád. Na výletě v Hostovlicích jsme tenkrát vymýšleli a vymýšleli. Padla spousta návrhů od dětí, ale nakonec jsme stejně vybrali jméno, které navrhl Marek. Dnes jej s odstupem doby trochu podezírám, že to celé malinko zmanipuloval. Ale rozhodně mu to nezazlívám – název STŘELKA, posléze doplněný písmenky T. O. (turistický oddíl), byl ze všech navržených možností opravdu suverénně nejlepší. Se znakem to pak o pár týdnů bylo obdobné – ale aspoň jsme si všichni trochu pocvičili tvůrčí partie našich mozků a navíc jsme měli i fajn pocit, že do toho máme co mluvit (což byla v podstatě pravda).
Po přejmenování oddílu na T. O. STŘELKA v roce 1986 se, alespoň co pamatuji, změnily 2 věci: jednak se od té doby každé září jako první výlet konal takzvaný Výroční oheň a druhak se začaly pořádat letní oddílové tábory. Obojí ve Ztraceném údolí mezi vískami Hostovlice a Kamenné Mosty, nedaleko od Čáslavi. Hlavně ty tábory byly super! Nejen, že Ztracené údolí bylo opravdu ztracené a k nejbližší civilizaci a tedy i pitné vodě, elektřině a kraválu to byl asi kilometr podél údolím tekoucího potůčku, ale navíc jsme hned první rok měli skvělou celotáborovku spojenou s hledáním ukradeného klíče od truhly plné „fantů“, která navíc zahrnovala i bezva několikadenní puťák, hledání indicií na ostrově uprostřed rybníka, a – patrně mimo plán – také Markovu rvačku ve Vilémovské hospodě, zakončenou poměrně komickým zásahem místních příslušníků Veřejné Bezpečnosti a následovanou nocí strávenou ve Vilémovské škole zřízené v budově bývalého kláštera – řeknu Vám, že lepší bojovku jsem od té doby jako dítě nezažil, ani jako vedoucí nepřipravil.
Někdy po roce 1986 vlastně došlo ještě k jedné významné změně: podařilo se nám takřka neuvěřitelné – získali jsme vlastní klubovnu! Dvě místnosti v ulici Heleny Malířové a v dezolátním stavu. Ale díky nadšení všech vedoucích a navzdory „pomoci“ nás dětí se nám je nakonec podařilo zrekonstruovat do podoby, která nám zcela vyhovovala – již žádné schůzky ve školních třídách zakončené zvedáním židliček!! Při pohledu z odstupu takřka dvaceti let bych také mohl říct, že tím začalo období víceméně pravidelně se opakujících cyklů s fázemi Získání klubovny – Rekonstrukce klubovny – Nastěhování – Vužívání klubovny – Výpověď – Vystěhování. Po Heleně Malířové jsme postupně měli klubovny v ulici Pod Marjánkou, v Liborově ulici, na Strahově a naposledy na Patočkově. S uspokojením musím říct, že v té poslední, jejímž majitelem je Praha 6, jsme již od podzima roku 1997 🙂
Ale zpět k vlastní oddílové činnosti: ta se slibně rozvíjela cca do roku 1990. Tehdy nás nepostihla ani tak moc změna režimu, jako spíš změna v řadách vedoucích – hlavní tahoun a tvůrčí duch v jedné osobě, zakladatel Marek Šmejcký, skončil v oddíle v létě 1990. Sice nám tak ještě pomohl přečkat těžký rok, kdy se většina „pionýrských“ oddílů (fungujících povětšinou jen z důvodu povinného členství) rozpadla, ale další oddílovou činnost již ponechal na dalších, poněkud slabších částech soukolí.
Až do léta 1994 jsme pak fungovali všelijak, většinou v nevelkém počtu. Já sám, tehdy v letech gymnaziálně-pubertálních jsem se sice mnohých oddílových akcí zúčastňoval, nicméně bych se neopovážil tvrdit, že jsem nějak výrazně přispíval k jejich zdaru. Asi jako většina ostatních jsem se v té době víceméně jen „vezl“. Snad s vyjímkou jednoho roku, kdy tehdejší hlavas musel na vojnu a já (tehdy 16-tiletý) spolu s Melounem (tomu bylo 17) jsme jej po tu dobu měli zastupovat. No, snaha někdy i byla, ale výsledky…no, ty výsledky…..
Teď se, coby současným vedením pověřený kronikář časů dávno minulých dostávám na trochu tenký led – v létě 1994 jsem se totiž, byť tehdy ještě neoficiálně, ujal vedení já sám. Tehdy plný mladického nadšení a ideálů jsem se po hlavě vrhl do vymýšlení programu pro několik málo zbylých dětí (a také do rekonstrukce další klubovny 🙂 a výsledek – přinejmenším v enormním nárůstu počtu dětí – se dostavil až nečekaně rychle. Od září 1994 jsme rozjeli novou dvouletou hru o Keltech, z jedné schůzky týdně jsme záhy museli udělat 2, pravidelně jsme opět jezdili na výlety a od léta 1995 opět i na letní a posléze i jarní tábory. Toho roku jsme se také spojili s dalším turistickým oddílem – T. O. Pastelky. Od roku 1997 jsme pak začali na naší táborové základně v Myslívu (okres Klatovy) pořádat více turnusů, v roce 1998 narostl počet pravidelných schůzek v klubovně až na 4 týdně….
A pak už jsem toho měl tak akorát 🙂 Syndrom opotřebování materiálu se ale vlastně dostavil v pravý čas – mě čekal nástup do pracovního procesu a mladí vedoucí potřebovali trochu postrčit k větší míře odpovědnosti, podílu na moci a zejména, hlavně (vlastně bych skoro řekl že výhradně) k většímu podílu na práci. Za nástupce jsem si vybral a okoukanými výše uvedenými manipulativními technikami do čela prosadil Jana Jeana Bystřického, který tak v roce 1998 zdatně navázal na moje úspěchy a – jak říkají znalci poměrů – zahájil tak třetí oddílové zlaté období. Nezaujatý čtenář pak jistě ocení, že o strůjci druhého zlatého období a víceméně i o něm samém jsem taktně pomlčel.
Závěrem se pro úplnost asi ještě sluší říct, že až do roku 2000 jsme vydrželi pod hlavičkou občanského sdružení Pionýr. Poctivě musím říct, že jeho ideologie se nás nikdy moc nedotýkala ani za komančů a po revoluci už u tohoto sdružení o žádné ideologii ani nešlo mluvit (snad s vyjímkou pár procent členů, kteří ale na organizaci jako takovou neměli prakticky žádný vliv). Nicméně i to byl možná problém porevolučního Pionýra – žádné jednotící myšlenky, spousta zájmových skupin, rozhádané sdružení řešící ponejvíce své interní problémy. Jednotícím prvkem se pak stále víc stávala hlavně rostoucí byrokracie. Takový dojem alespoň s postupujícími léty vytvořil Pionýr na mě a ostatní vedoucí v mém okolí.
Východisk em pak bylo založení vlastního občanského sdružení T. O. STŘELKA v roce 2000, pokojný rozchod s Pionýrem a převedení veškerých aktivit pod hlavičku nově vzniklého sdružení. Přinejmenším tak teď můžeme s čistým svědomím říkat, že naše úspěchy jsou opravdu výhradně našimi úspěchy. Totéž bohužel platí i pro naše neúspěchy…. 🙂
Sunar
Můj boj
O existenci oddílu jsem se dozvěděl před 10 lety v roce 1991, kdy můj bratr Honza kamarádil s Káčou Syrovou, která byla členkou oddílu. Tehdy ho pozvala na střelácký výlet, kterého se bratr zúčastnil. Po návratu z výletu nám doma své zážitky ličil a já jsem se rozhodl, že se rovněž stanu členem.
Přesto, že tehdy u nás byly bratrské hádky dost časté, jsem bratra požádal, aby na střeláckou schůzku vzal i mě. Na svou první schůzku si pamatuju docela dobře. Byl tam: Radim, Vláďa, Matys, Honza Blažek, Káča Syrová a další dnes již neznámí členové. Tenkrát se zakládala nová oddílová kronika a každý měl do ní napsat nějaké zápisky. Jako nováček jsem byl pěkně zmatenej a nevěděl, co napsat, nebo namalovat, po chvilce uvažování jsem namaloval žraloka, podepsal se a poslal kroniku dál. Na druhé schůzce jsem poznal Melouna (tehdy ještě instruktora), který nás učil práskat bičem a hrál s námi nějaké hry v Kajetánce.
Po čase mě a bratra Střelka omrzela a naše návštěva začala řídnout. Až asi po půl roce jsem se opět náhodou dostal na schůzku (tehdy už bez bratra) a znovu jsem se začal účastnit na schůzkách, na kterých jsem poznal Sunara, Gábinu, Strejdu, Puhu a možná ještě někoho.
Později jsem si do oddílu přibral i své spolužáky, Pospíšila a Kozla (ten později přivedl Plecháčka), se kterými jsem chodil na schůzky a oddílové akce až do konce roku 1992. Poté jsem s Pospíšilem ze Střelky nadobro odešel. Tehdy akce nebyly tak zajímavé jako teď (výlety skoro vůbec nebyly, byly jenom jednodeňáky a to jenom jednou za čas). Co bylo s Plecháčkem už nevím, ale myslím, že zůstal.
Na jaře roku 1993 k nám zavítali do školy dva vedoucí z Pastelek, Dana a Aleš, kteří sháněli do oddílu nové členy, zaujali nás tak, že jsme se rozhodli jet na seznamovací výlet a znovu chodit do nějakého oddílu (tehdy jsme poznali Míru, který byl hlavas Pastelek). Do Pastelek jsme vstoupili v této sestavě já, Plecháček, Vocilka, Pospíšil, Kozlové, Káča Češpivová a Makrela.
S Plecháčkem, Káčou, Kozlama, Navrátilovcema a Gábinou jsme jeli tenkrát na náš první tábor do Myslíva (Hobbit r. 1993). Poprvé jsme si skoro vařili a poprvé jsme sami hlídali tábor. Pamatuji si na Plecháčkovu první hlidku, jak byl podělanej z toho, když měl vylézt ze stanu. Hodinu se ze stanu jenom koukal a že mě byla zima, to mu bylo jedno. Po táboře opět následovaly schůzky v naší nové klubovně (kterou jsme měli opět se Střelkou dohromady).
V roce 1994 jsme jeli s oddílem poprvé na hory do Bílého Potoka pod Smrkem, kde jsme skoro každý den chodili běžkovat nebo bobovat na Smědavu (jenom ….. by si vzal sjezdovky). Náš kamarád Pospíšil si na Smědavu vzal sjezdovky, půl hodiny se na kopci vztekal kvůli vázání a nakonec sjel kopec jenom na jedné lyži a do konce hor se na lyže ani nepodíval.
Poté následoval LT Myslív, jehož motivem byla CTH Starověké Řecko (tábor byl společný se Slavojem). Po táboře jsem na delší dobu přestal chodit na schůzky a výlety, protože jsme se odstěhovali z Prahy. Když ale byla možnost, tak jsem s Pastelkama na nějakou větší akci jel, jako například v září na víkend do Bílého Potoka pod Smrkem a v březnu na hory, tentokrát do Bílého Potoka pod Smrkem. Tenkrát byl Míra na horách s náma sám (všichni vedoucí z Pastelek – dá se říct – odešli, jenom Míra zůstal).
Na táboře v roce 1995 jsem bohužel nebyl, ale díky kontaktu s Plecháčkem jsem se o táboře skoro všechno dozvěděl. Tábor se díky tehdejší situaci v Pastelkách konal společně se Střelkou a v září na 7. výročním ohni se Střelka a Pastelky spojili a Sunar se stal hlavasem.
17.2.1996 jsem jel (už zase se Střelkou) na hory do Frymburku. Po dlouhé době jsem viděl Sunar
a, Melouna, poznal jsem Hanku a některé dnešní členy a v létě, po roce absence, jsem opět viděl Myslív (LT KELTOVÉ 1996). Po táboře nadešel 8. výroční oheň (poprvé jsem viděl Jeana a Ferdu). Po tomhle ohni jsme si říkali, že z oddílu zmizíme, protože jsme makali na dřevě mezitím, co se vedoucí flákali u ohně a ještě vyhrožovali, že jestli nestihneme udělat oheň, tak k němu nepůjdeme. Pro Pospíšila to oddílová akce byla poslední, Plecháček s Káčou zůstali a já jsem se objevil až na horách na Kačerově.
V září na 9. výročním ohni jsem se stal oficiálním externím členem T.O. STŘELKA. A potom jsem se účastnil skoro všech výletů. Na tábor r. 1998 (Myslívská kolba) na 4. turnus jsme s Plecháčkem a tehdy už i s Monikou jeli jako novopečení instruktoři. V září jsme se stali oficiálními instruktory, ještě s Georgem a Taktikem, kteří později odpadli (a Jean se stal hlavasem).
Loni roku 2000 jsme se s Plecháčkem stali vedoucími a letos jsme se dostali na nejvyšší místo, které jsme mohli ve Střelce kdy dosáhnout.
Morče
Plecháčkovy lapálie
Poprvé jsem se o oddílu doslechl z úst Tomáše Morávka, který časem zmutoval v Morče. Tehdy jsem se o to ještě blížeji nezajímal, protože Morčák nepatřil na listinu mých dobrých přátel, ba právě naopak. Pověstný Jarda Kozel (ač patřil na listinu pitomců) mě však nakonec přesvědčil, abych to ve Střelce zkusil. A tak jsem v roce 1992 na Plivátku vstoupil do oddílu. Na svoji první schůzku si již moc nepamatuji, určitě jsem ale nekreslil takové blbosti jako žraloky. Klubovnu jsme tenkrát měli v Heleně Malířové. Moc dobře si pamatuji, jak jsme jednou s Pospíšilem šli kolem a nahlédli dovnitř, kde právě probíhala schůzka Pastelek. S dětmi tam seděl jeden černovlasý vedoucí. Pospec mi o něm prozradil, že je to prý “blbec”. V zimě pak Morčák s Pospíšidýlkem oddíl opustili kvůli Sunarovi (podrobnosti si nechte vylíčit od někoho jiného).
Nedlouho potom k nám do třídy přišel Aleš s Danou z oddílu Pastelky a nabídli nám členství. Někteří (Morče, Káča) s nimi vyrazili hned na výlet, ale já s Pospecem jsme přišli až na první schůzku. Cekal nás tam ten “Pospíšilův blbec” a představil se nám jako Míra, hlavní vedoucí (promiň Míro, ale historie se nedá obelhat). Bylo jen otázkou několika málo měsíců, než jsem také ze Střelky odešel. Téměř 100% příčinou mého exodu byl přátelský a neodolatelný hlavní vedoucí Radim Tim Kutil.
Toho roku (1993) jsme poprvé vyrazili do Mysliva. Byl to můj nejlepší tábor, ale to ty prvnf bývají. Myslím, že to bylo zlomové období ve vztahu Já vs. Tomča. Co se hlídek týče, musím přiznat, že má Morčák pravdu. Bylo to ale 45 minut, ne hodina. Na svou obhajobu však musím říci, že důvodem větráni stanu nebyl žádný strach, ale sám můj spolubydlící. Zkuste někdy spát s někým, kdo má na celých 14 dní dva kusy spodního prádla. Celotáborovka Hobbit byla skvělá, a tak plánuji jeji brzké zopakování (v roce 2004 bylo provedeno).
Za Pastelek neexistovaly výlety pod stan, a tak po několika jednodeňácích následovaly jarňáky v Bílém Potoce pod Smrkem, kde jsme se s Tomčou naučili běžkovat (že to ale dřelo), tábor Starověké Řecko, podzimky a jarňáky v Bílém Potoce. Během té doby se mezi námi mihlo mnoho lidí (mj. bratři Vocilkové, Makrela, zase Kozlové a třeba i Půhovit), opustili nás všichni vedoucí kromě Míry, ztratili jsme klubovnu v Heleně Maliřové, následně i v ulici Pod Marjánkou a získali ji v Liborovce.
Střelka zatím přišla o svou táborovou základnu ve Ztraceném údolí, ale aspoň měla členy. To už Střelku prakticky vedl Sunar. Udělali jsme tedy společný tábor (Jules Verne). Ten rok spával Morčák ale v tee-pee na nějakém indiánském táboře pod přezdívkou “Bizonní zadek”. Tábor se nám libil, a tak jsme se na 7. výročním ohni sloučili. Našimi zástupci byli Míra s Káčou. Měl jsem totiž už druhý zápal plic během tří měsíců, a tak jsem zbaběle zůstal doma.
Během dalších let se Morčák moc neúčastnil, protože se odstěhoval kamsi na venkov chovat králíky. Na 8. výročáku ale byl a ten se nám mohl stát osudným. Byla tam taková pruda, že jsme byli rozhodnuti odejít. Pospec tak dokonce učinil. Odešel tak dlouhodobý tmel mezi mnou a Morčákem, skončilo tak spojenectví tří Tomášů z ulice Mládeže s tajným heslem 3 + 10 = 13. O tomto výletu jsem napsal článek do Klikyháků, ale poté, co jsem ho předal redakci se záhadně ztratil (tomu se říká cenzura, Suníku).
Tak plynula voda (klubovna v Liborovce ztracena, získána ve Šlikovce a v Patočkově, Matys vyhozen, Morčák zchlupacen atd.), až přišel rok 1998, my se stali instruktory a ted v roce 2001 dokonce hlavním vedoucím a manažerem. Věřili byste tomu? Co tomu říkáš, Míro?
Plecháček